Atletice jsem se začal věnovat v roce 1986, tedy od svých 10 let, a to především díky svému otci. Otec byl pro mě velkým sportovním atletickým vzorem, a jelikož závodil ve skoku dalekém, přál jsem si soutěžit ve stejné disciplíně a být stejně dobrý jako on. Můj otec dosáhl osobního maxima 775 cm.

Od raného dětství jsem věděl, že budu atletem. Svojí sportovní kariéru jsem však měl spjatou se skokanskými disciplínami. Už v mládí jsem se probíral diplomy svého otce a obdivoval dálkařské tretry značky Adidas, které jsem našel ve skříni. Byl jsem jimi fascinován a vždy jsem si představoval, jak v podobných závodím já. Všechny mládežnické kategorie to také vypadalo, že ze mě dálkař a trojskokan bude. Stal jsem se českou jedničkou svého věku v obou disciplínách a nedokázal si v žádném případě představit, že bych dělal něco jiného.

Shoda okolností mě však navedla na úplně jinou cestu. Drobná zranění, která mi neumožnila podat plnohodnotný výkon ve skocích, mě donutila k vyzkoušení disciplín, o kterých bych si v životě nepomyslel, že se jim budu vrcholově věnovat. Vše bylo ještě doplněno sázkou s bývalým výborným plzeňským trenérem „štrekařů“ Ončou Krásným. On byl vlastně jeden z prvních, kvůli kterému jsem trať na 400m vyzkoušel. Říká se, že čtyřstovka je nejtěžší atletická disciplína a skutečně na tom něco bude. Je to zároveň ještě sprint, ale dochází také díky vysoké intenzitě k velkému nástupu únavy v podobě vysoké koncentrace laktátu. Samozřejmě, že takový trénink i samotný závod velmi bolí. Nakonec asi rozhodlo to, že jsem měl vrozené dispozice k možnosti běžet vysoce intenzivně v anaerobní laktátovém režimu a hned v prvních závodech jsem zaběhl velmi dobré časy. To mne velmi motivovalo do dalšího tréninkového úsilí.

Po přechodu do Prahy jsem v roce 1996 okusil vrcholový trénink. Byl čas na rozvinutí talentu a tréninky začaly být velice kvalitní a náročné. Začali jsme se silovým tréninkem, který jsem do té doby moc neznal. V ostatních oblastech tréninkového procesu došlo též k výraznému zvýšení. Vše bylo postaveno hlavně na rychlostně-odrazových cvičeních. Naskákali jsme obrovské množství odrazů, z čehož jsem posléze těžil i při změně disciplíny. Na rok 1997 k této změně došlo. S trenérem jsme se dohodli na přípravě na 400 m. Se změnou disciplíny však velké množství odrazových cvičení zůstalo. Bylo nám jasné, že jsem odrazový typ a musel jsem tuto svojí přednost rozvíjet. Myšlenka vyzkoušet 400 m překážek se mi velice zalíbila, bral jsem to však spíše jako zpestření pro nadcházející sezónu. To, že se nakonec stala mojí životní disciplínou, rozhodl hned začátek letní sezóny a prvních pár závodů. Jako dvacetiletý absolutní nováček na překážkách jsem všechny šokoval a na Memoriálu Josefa Odložila na Strahově časem 49,30s překonal 23 let starý český rekord Miroslava Kodejše. Mnoho překážkářů se snažilo jeho času aspoň přiblížit, pak se však objevil vlasatý skokan, který vše změnil. V této sezóně jsem český rekord vylepšil až na 48,27 s v semifinále na MS v Athénách a výrazné výkonnostní zlepšení v nové disciplíně vedlo k finálové účasti na tomto mistrovství. Stát první sezónu mezi osmi nejrychlejšími běžci světa byl nezapomenutelný a nepopsatelný zážitek. V té době jsem určitě netušil, že tento čas se mi již nepodaří překonat a navždy zůstane zapsán jako můj nejlepší. Dnes to beru tak, že jsem si nasadil laťku příliš vysoko hned na začátku kariéry a tu se posléze již nepodařilo překonat. Zpětně můžu hodnotit spousty těchto pokusů. Vím, že jsem byl mnohokrát ve své kariéře připraven tak, že jsem byl schopen tento čas překonat. Bohužel na těchto vrcholových hodnotách stačí aby došlo k malinkaté chybě a v závěru potřebné desetiny nebo setiny chybí. V Athénách hned v prvním roce vyšlo vše dokonale. Perfektní dráha, soupeři, dokonalé počasí, čtvrtkařský vítr, nepřepálený závod a v neposlední řadě skvěle vyladěná forma. Během následujících let jsem se několikrát nejlepšímu času přiblížil, bohužel však kýžených pár setin chybělo. Přitom téměř nikdy už mi to nevyšlo bezchybně jako v prvním roce. Ať už jsem v dalším finále MS 2001 v Edmontonu, do kterého jsem se dostal, zkoušel nikdy mnou neběžený rytmus, nebo jsem závod ve vyhecování strašlivým způsobem přepálil, což následovalo v semifinále MS 2003 v Paříži, či schytal špatné počasí jako na ME 2002 v Mnichově. Jenom v těchto třech závodech jsem se 4× velmi přiblížil svému českému rekordu. Asi pověstný kousek sportovního štěstíčka mi chyběl, abych si splnil svůj sen a zaběhl čas pod 48 sekund.

Jako závodník, který se připravoval vždy čestně a bez zakázaných látek jsem povětšinou směřoval k hlavnímu vrcholu sezóny (OH, MS, ME) a zbytek sezóny byl přípravou na tento vrchol. Na hlavních akcích sezóny jsem téměř vždy zaběhl nejlepší výkon roku nebo se mu alespoň velmi přiblížil. To svědčilo o dobrém vyladění a načasování formy, což bývá velkým problémem pro spousty závodníků. Často se setkáváme s tím, že závodník podá dobrý výkon na bezvýznamných závodech a poté zcela propadne před „narvaným“ hledištěm na velkém stadionu při hlavní akci. S tímto jsem problém neměl, naopak mě plný stadion dokázal vždy velmi vyhecovat.